První milión

Austrálie jde do voleb

Možná víte, že geograficky i politicky je Austrálie společenstvím osmi států z nichž každý má svoji vlastní nezávislou zemskou vládu. Dohromady je pak celek zastřešován vládou federální v čele s jejím ministerským předsedou.

Protože Austrálie je dále ještě také součástí anglickou královnou opanovaného Commonwealthu (stejně jako Skotsko, Irsko, Wales, Kanada, Nový Zéland a mnoho dalších zemí různých koutů zeměkoule), jejím nejvyšším představitelem je tedy v současnosti taktéž anglická královna Elizabeth II.

Jelikož je ovšem role královny jako australského panovníka čistě formalitou, v praxi je nejvyšší zdejším politickým představitelem ministersky předseda federální vlády, toho času již pěkných pár let, pan John Howard.

Co se tedy voleb týče, každý Australan je tak ze zákona povinován k hlasování nejen ve volbách v jím obývaném australském státu (např. New South Wales, Victoria, Tasmánie atd.), ale i k účasti pří volbách federálních; pokuta za neúčast v současnosti jedince ochudí o A$50.

A volby federální jsou zde právě téměř na spadnutí. Říkám téměř, protože i když tyto budou zcela určitě probíhat před koncem letošního roku, přesné datum stále ještě nebylo určeno!

Nejsem tedy velkým znalcem světových politických regulí a postupů, ovšem “volební plánování po australsku” mi přijde, při nejmenším, zamyšleníhodný. Protože se zde federální zástupci volí na tři roky a poslední se konaly v roce 2004, je jisté, že se volit se bude muset ještě někdy letos.

Ovsem přesné datum je ponecháno na vůli toho kterého právě vládnoucího ministerského předsedy jež je ale také samozřejmě členem vládnoucí (a v nadcházejících volbách se aktivně účastnící) politické strany!

Z mého laického pohledu to tedy vypadá téměř jako kdyby si hráči jednoho týmu byli současně také hlavními tvůrci pravidel a hlavními rozhodčími celého politického klání. Nevím do jaké míry je pak výsledek úplně objektivní, na každý pád to však vypadá, že tu tento systém k všeobecné prosperitě již hezkou řádku let dosti úspěšně funguje.

A kdy se tedy k volbám půjde? Protože poslední volební průzkumy ukazují, že zde právě vládnoucí liberální koalice po letech u kormidla začíná dost opovážlivě za opoziční sociální Labour Party zaostávat, snaží se mazaný ministerský předseda Howard (hlava vládnoucí koalice) volby oddalovat co možná nejvíce. Jako zkušený a ostřílený politik jistě doufá, že se zdejší opozice tradičně opět nějak na poslední chvíli totálně znemožní a způsobí tak stoprocentní obrat směru současných volebních preferencí.

Taktika jistě k politice neoddělitelně patří ovšem řadový občan si pak zkrátka musí na přesné datum povinných voleb ještě pár dní (možná jen hodin?) počkat.

Ujistěte se, že nepřijdete o žádný z našich budoucích článků a odebírejte náš blog přes RSS.

Posted in Jiné, Názory, Cestování | 3 Comments »

Australský sport: Melbourne 2 zbytek OZ 0

Moje nynější návštěva Sydney přišla zcela náhodou právě v čase, který zde v Austrálii každoročně náleží dvěma z největších a nejpopulárnějších sportovních událostí: finále zdejší, širokou veřejností pozorně sledované Australské Fotbalové Ligy (AFL) a, o den později, další finále neméně populární Národní Ragbyové Ligy (NRL). Aby se pak celá Austrálie mohla obou sportovních vrcholů dosyta nabažit, pondělek je pak nepracovním dnem.

Zdejší AFL (Liga Australského Fotbalu) není asi úplně sportem, který by našinec pod názvem fotbal očekával. Nejedná se totiž o “naší” (či anglickou) obdobu fotbalu, ale jakéhosi unikátního křížence fotbalu s ragby. Říkám unikátní, protože podle mě známých informací se tento sport kromě Austrálie ve stejné podobě již nikde jinde na světě neprovozuje. Jak tu také nedávno odhalil jistý televizní pořad, jeskynní malby zdejších Aboriginců zobrazující tuto místní hru pocházejí již někdy z počátku 19. století.

Hra samotná se odehrává mezi dvěma týmy na hřišti elipsovitého půdorysu, kdy každý tým, podobně jako v jiných kolektivních sportech, hájí svojí vlastní branku. Branka je pak v AFL vyznačena čtyřmi vysokými vedle sebe postavenými a do nebe se tyčícími stožáry. Skóre se pak mění kopnutím šišatého míče (menší obdoby míče ragbyového) do protivníkovi brány; úspěšná trefa mezi prostřední dvě tyče se počítá za šest bodů, střela mezi tyče boční za bod jeden. Nahrávky spoluhráčům mohou být prováděny buď hodem rukou či kopy nohou, obojí jest povoleno.

Protože brány jsou dosti vysoké a brankář jako takový v této hře neexistuje, zápasy končí bodovými rozdíly nám ne nepodobným těm z košíkové. Ovšem nenechte se mýlit. Protože se jedná o hru kontaktní a přímo založenou na rychlosti a fyzickém kontaktu je australský fotbal sportem velice fyzicky náročným a někdy možná až přímo nebezpečným. Z mého laického pohledu na tuto hru mi přijde, že v této drsné hře tvrdých chlapíku je za účelem získáni míče ze spárů protivníka povolen prakticky jakýkoliv fyzický atak.

Není se pak asi proč podivovat, že někteří protagonisté tohoto sportu často hřiště opouštějí předčasně za asistence týmových lékařů a že předčasné zraněními způsobené konce sportovních kariér jsou nedílnou součástí každodenního AFL koloritu.

Široká australská veřejnost ovsem tuto tvrďáckou hru přímo zbožňuje (spojitost s tvrdou vězeňskou minulostí této země?). Návštěvy průměrných ligových zápasů se pohybují někde mezi čtyřiceti a padesáti tisíci diváky a právě proběhlé Grand Finále vidělo na vyprodaném melbournském kriketovém oválu MCG přes sto tisíc platících návštěvníků! Více podrobností o tomto unikátním australském sportu zde na Wikipedii.

Sobota 30. října 2007, Melbourne Cricket Ground, finále AFL
A jakže tedy to finále vlastně dopadlo? Veřejností favorizovaný klub z melbournské čtvrti Geelong (ve valné většině obývané tvrdě pracujícími zaměstnanci lokální, neprosperující pobočky firmy Ford) rozdrtil tým z hlavního města Jižní Austrálie, Adelaide Power 163-44.

Protože Geelong Cats, jak se vítězný klub plným jménem nazývá, získal titul po dlouhých 44 letech a navíc pochází z města (Melbourne, stát Victoria) kde je AFL v Austrálii vůbec nejpopulárnější, následné dlouhotrvající “celo-melbournské” oslavy si možná dokážete představit.

Neděle 31. října 2007, Sydney Telstra Stadión, finále NRL
NRL neboli National Rugby League je (vedle AFL) jednou ze dvou dalších zdejších odrůd profesionálně tu hraného ragby. Podstatou hry je, podobně jak se hraje i v Česku, proklestit si cestu hradbou obřích těl týmu protivníka a dotknout se pak ragbyovým míčem země v té části hřiště jež označuje skórovací zónu.

Opět hra velice kontaktní a fyzicky náročná v níž pro měkoty, nářky či výmluvy prostě nezbývá prostor. Určitě nebudu moc přehánět prohlásím-li zde, že většina tvrdých chlapíků jež se zde tímto sportem živí by jistě mohla s velkou šancí na úspěch dublovat v jakékoliv průměrném silovém či kulturistickém klání.

Soutěž NRL je v Austrálii nejpopulárnější právě zde, v hlavním městě státu New South Wales, Sydney. Je to asi proto, že kluby ze Sydney a okolí mají v této soutěži nepoměrně delší tradici a větší fanouškovské základny než klubu ze státu okolních jako například Victoria či Queensland. Více podrobností o pravidlech a historii ragby zde na Wikipedii.

Letošní finále ovšem přesto svedlo dohromady dva odvěké australské rivaly – Sydney (za New South Wales) a Melbourne (za Victorii). Sydney reprezentoval neoblíbený tým Manly Sea Eagles. Protože Manly je jednou z těch čtvrtí, kde si svoje domovy buduje zdejší společenská smetánka, pro zbytek národa je jejich tým Sea Eagles soupeřem z nejnenáviděnějších.

Tentokrát byl však soupeřem tým z rivalského města Melbourne honosící se pyšným jménem Mebourne Storm. Přestože je Mebourne Storm týmem existujícím pouhých deset let dokázal si již ve zdejší NRL vydobýt patřičný respekt pro nějž bylo letošní finále pokus o zopakování si a další vylepšení bilance z finále loňského (v roce 2006 Melbourne Storm ve finále těsně podlehl týmu queenslandskému Brisbane Broncos). V neděli ovšem neponechal klub Melbourne Storm nic náhodě, potvrdil roli favorita a zdolal tým Manly Sea Eagles poměrem 34-8.

Tak tady to máme, Mebourne letos kraluje nejpopulárnějším australským sportům. Její týmy si jak v AFL tak v NRL dokázaly hladce poradit s týmy z Adelaide respektive Sydney. Tento fakt teď bude zajisté všem “melbournečanům” sloužit jako další podpůrný bod v odnepaměti zde existujících dohadech je-li Melbourne lepším místem pro život než Sydney či nikoliv .

Posted in Názory, Cestování, Sport | 2 Comments »

Thajsko a já: Vízum v pase…konečně!

A tak, jak jsem zde již včera avizoval, dnes jsem si zde v Sydney došel pro to vytoužené jednoroční thajské vízum.

Celá procedura opět nezabrala více než asi 5 minut vyplněných předáním a mým stvrzením tohoto podpisem. Žádné drama.

Takže poznámka pro mé (a možná i Vaše) další thajské vízové potřeby překračující rámec nejjednodušších turistických povolení: Žádost o vízum nejlépe provádět na jakémkoliv konzulárním zastoupení Thajska v zahraničí, nikoliv přímo v Thajsku.

Sopranos na Kings Cross
A ještě si tu nemůžu neodpustit ukázat na co jsem narazil při posledních procházkách po Sydney: BadaBing Bar! Fanoušci jednoho z nejúspěšnějších US seriálů jistě ocení, a Vám kdož nevíte o co se přesně jedná vřele doporučuji shlédnout aspoň pár epizod mafiánského The Sopranos.

Toto je tedy další z příkladů “fiktivního televizního produktu” jež to dotáhl z obrazovky do reality. Jako další příklady si teď v rychlosti si ještě vybavuji Bubba Gump restauraci (z Forrest Gump) jež byla čas od času k zahlédnutí v pozadí televizních přenosů z newyorkského Times Square a také nedávná akce amerického řetězce Seven Eleven se zaváděním produktů ze Simpsonů (u příležitosti Simpsons Movie).

Vybavujete se Vám nějaký další příklad?

Ujistěte se, že nepřijdete o žádný z našich budoucích článků a odebírejte náš blog přes RSS.

Posted in Názory, Osobní, Thajský život, Cestování | 2 Comments »

Thajsko a já: Další “obchodní cesta” do Sydney

Uplynulo dalších šest měsíců od mého posledního australského dobrodružství a já jsem opět na tak říkajíc pracovní návštěvě Sydney . Hlavní důvody pro tuto cestu jsou dva: dořešení mého daňového přiznání za loňský rok a obnova jednoročního víza do Thajska na zdejším thajském konzulátu.

V Sydney mě tedy ve středu ráno zdejšího času přivítalo velice příjemné jarní počasí což je, porovnám-li se současnými thajskými monzunovými dešti, celkem vítaná změna. První dny zde tedy sice trávím postupným aklimatizováním se, ale také jsem již nelenil a podal tu na thajském konzulátu onu žádost o další roční vízum.

A nedá mi to neporovnat jednání zdejších thajských konzulárních úředníků s jednáním byrokratů stejné úrovně přímo v Thajsku. Zatímco v Thajsku se při jednání s imigračními úřady ve valné většině setkávám s úřednickou arogancí, neflexibilnosti až hraničící se záměrnou snahou o nevyhovění jakéhokoliv požadavku, “pozápadnění” úředníci zdejšího konzulátu jsou ochota sama.

Ve své podstatě mi tedy celý proces žádosti o jednoroční vízum kategorie O zde na konzulátu zabral asi 10 minut. Žádné fronty, žádné doplňkové požadavky, podezíravé pohledy a testující nádavkové otázky. Pouze prosté předání vyplněného formuláře se třemi dalšími předepsanými dokumenty, zaplaceni poplatku a přátelské připomenutí mi, abych si pro vízum nezapomněl za dva dny přijít.

Co dodat? Jenom jsem se zkrátka utvrdil v názoru, že při takovýchto zprostředkovaných jednáních s thajskou vládou víc než jindy velice záleží na tom, jak si ten který byrokrat právě umane s existujícími zákony zacházet. Zatímco přímo v Thajsku se většinou úředník, z asi pochopitelných ekonomických důvodů, snaží z přidělené pozice na sociálním žebříčku vytěžit pro sobe co možná nejvíce, jeho lépe odměňovaný soukmenovec na zahraničním postu (a v zemi s daleko nižší úrovní zkorumpovanosti) nemá k podobnému chování důvod. A i kdyby snad měl, v plnohodnotně fungující australské demokracii již dávno existuji prostředky, jimiž se může každý jedinec podobnému zacházení legálně bránit.

O podobných “spotřebitelských ochranných bariérách” si však může průměrný obyvatel Thajska nechat leda tak zdát nucen dál kráčet životem vydán na pospas vrtochům náladové thajské sebranky úřednické .

Podle me je výše uvedené jedním z jasných důvodu, proč se Thajsko stále ještě řadí mezi země jež někdy, trochu opovržlivě, všichni nazývají “rozvojovými” (čti zaostalými).

A tak se ptám: Jak dlouho takový vývoj trvá? Kolik let je potřeba k tomu, aby se z podobné rozvojové země konečně stala země rozvinutá? Je to vůbec někdy možné?

Ujistěte se, že nepřijdete o žádný z našich budoucích článků a odebírejte náš blog přes RSS.

Posted in Názory, Osobní, Thajský život, Cestování | 2 Comments »

Thajsko a já: Zbělovací krém?

Jestliže potřebujete aspoň jeden jasný důkaz, že většina lidí na světe asi opravdu nikdy nebude být úplně spokojena, možná pro Vás něco mám. Můj příklad, o kterém bych se tu teď rád na našem blogu První milión rozepsal se týká problematiky letité snad stejně jako celá moderní civilizace: barvy kůže.

Co kontinent to barva
Pojmu-li to trochu ze široka, tradiční a zažitý světový stereotyp říká, že co se barvy pleti obyvatelstva týče, Evropa je bílá, Afrika je černá a Asie je žlutá. Jistě, všude existují výjimky jejichž diskuze je mimo podstatu tohoto článku, ovšem v obecné rovině tato zjednodušená ovšem v podstatě pravdivá myšlenka, platí.

V případě Asie je obecně převládající známý fenomén o barvě kůže asi zavádějící ze všech nejvíce. Schválně si pozorně prohlédněte prvního Asiata, na kterého v budoucnu narazíte. I když se bude jednat o jedince řekněme z Číny či Vietnamu, určitě zjistíte, že odstín jeho pleti by se spíše dal definovat (beze snahy o jakýkoliv rasový podtext) jako světle hnědý či snědý, neboli, ještě jednodušeji, jako barva opálení se kterým jste se sami vrátili z Vaší loňské dovolené v Chorvatsku .

A vůbec už nemluvím o “žlutosti” té “zanedbatelné” části Asie, jež se tuším říká Indický subkontinent a zahrnuje něco kolem jedné pětiny celosvětové populace. Neboli ukažte mi “žlutého” obyvatele Indie, Bangladéše, Pakistánu, Srí Lanky a ja Vám ukážu člověka, který z té části světa zajisté nepochází.

Thajský přístup
Co má tedy tato sáhodlouhá předmluva společného s mým pobytem v Thajsku? Pro většinu Thajců (a myslím i dost dalších Asijských národu) zejména toho něžnějšího pohlaví, je jejich přirozená, já říkám že “snědá”, barva kůže takříkajíc vzhledovým nedostatkem.

Tak jako v Evropě je značná část obyvatelstva ochotna strávit nekonečné hodiny v soláriích, tónovacích studiích či utrácet tisíce za všemožné kosmetické výrobky a dovolené za účelem dosažení vytouženého “bronzu”, lidé zde jsou naopak ochotni zacházet do extrému jen proto, aby se toho samého jim přirozeného “bronzu” zbavili.

Bílý či světlý odstín kůže je tu považován za známku prosperity dle logiky, že kdo si může dovolit trávit většinu času v uzavřených prostorách chráněných před všudepřítomnými žhnoucími slunečními paprsky, je jistě vlastníkem prosperujícího rodinného obchodu nebo aspoň velmi dobře placenou kancelářskou pracovní sílou. Naopak zdejší obyvatelé s tmavějším odstínem kůže, podle té samé logiky, pochází nejspíše z řad chudých zemědělců trávících nekonečné hodiny nevýnosnou prací v polích slunečním paprskům napospas.

Nemusím tedy asi dále zdůrazňovat, že tu proto existuje poměrně bujarý a lukrativní trh se všemožnými trvale populárními kosmetickými výrobky pyšnícími se dovětkem “zbělující” (“whitening”). Asi tedy rozumíte, že zdejšími lidmi je opalování absolutně ignorovanou až nežádoucí dovolenkovou disciplinou a za sebe mohu zodpovědně říct, že jsem dodnes ještě nepoznal Thajce, jež by rád a s chutí trávil na slunci byť jen o vteřinu déle než je absolutně nutné.

Musi-li již průměrný Thajec trávit delší čas na slunci, nikdy tomu tak neučiní bez patřičného celotělového zahalení. Ano i v nejžhavějších dnech se tu ulici běžně setkáte s lidmi jež slunci nevystaví ani centimetr odhalené kůže.

Nejzářnějším příkladem tohoto jsou zdejší zaměstnanci úklidových čet, zahradníci, zedníci, silničáři a všech ostatních “ne-kancelářských” povolání. Všichni tito pracuji v dlouhých mikinách, kalhotách, rukavicích, slaměných kloboucích či celoobličejových kuklách! K tomuto však musím zmínit, že výše uvedení tak prý nečiní pouze ze “vzhledových” důvodů. Bylo mi řečeno, že díky celotělovému zahalení jsou dlouhodinové pobyty na žhnoucím slunci o poznání snesitelnější. Rád uvěřím zkušenějším neboť praxí si to ověřovat v nejbližší době opravdu nemíním. Možná je to argument ze stejného soudku jako ten o letním osvěžování se pitím teplého čaje.

A u nás?
I když se tedy uvedená spojitost mezi odstínem kůže a penězi může zdát našinci k smíchu, zamyslíte-li se, možná podobnou teorii o v opačném sledu, pěstujeme i u nás. Anebo není snad čerstvě získaný bronz tak trošku předpokladem návratu z nějaké, možná spíše nákladné dovolené u moře?

Je mi samozřejmě jasné, že zájezdy za sluncem jsou dnes již cenově dostupné nejen těm “horním pár tisícům”, avšak určitě i dnes budí opálená pleť normálně “bílého” člověka ve většině z nás automatickou domněnku o jedincově možné finanční prosperitě. Domněnku o tolik nutkavější, vystavuje-li dotyčný svůj bronz na odiv v měsících jako Leden ci Únor . Anebo mi zkuste vysvětlit, proč tolik evropských dovolenkářů tráví notnou část svých (nejen) přímořských pobytů “chytáním bronzu”? Že je opalování zdravé přece dnes už snad nikdo nevěří.

Vědí lidé co vlastně chtějí?
Takže tedy zpět k mé poněkud filozofičtější myšlence z počátku článku. Jak to vidím já tak sousedova tráva je vždycky zelenější než ta naše neboli lidé v žádném koutě světa už z principu prostě nemohou dosáhnout spokojenosti s tím co mají. Podobná nespokojenost často vede k pozitivním výsledkům v případech, kdy je použita jako motivace ke změně k lepšímu, jindy však vyprodukuje až zamyšleníhodné lidské reakce. Snahu bílých být “bronzovými” a ”bronzových” být bílými řadím bezpochyby k těm zamyšleníhodným.

Nenechte si ujít žádný z dalších zajímavých článků na to tomto blogu a začněte jej odebírat přes RSS.

Posted in Názory, Thajský život, Cestování | 3 Comments »

Thajsko a já: Pobyt úspěšně prodloužen

Jak jsem uvedl v mém předchozím článku Thajsko a já: Cesta za vízem, v rámci legálního prodloužení mého pobytu zde jsem nedávno podnikl cestu na thajsko-barmskou hranici do odsud asi osmdesát kilometrů vzdáleného hraničního bodu Mae Sot / Myawaddy. Nebudu Vás dlouho napínat, cesta se zdařila a já jsem pyšným majitelem čerstvého razítka opravňujícího mě zde pobývat další tři měsíce.

Cesta do Mae Sot vede přes poměrně kopcovitou oblast, která je údajně jednou z nejfrekventovanějších pašeráckých stezek v této oblasti Zlatého trojúhelníku (Golden Triangle). Časté křivolaké a velmi strmá stoupání a sestupy nám proto časově celý cestovatelský zážitek dosti prodloužily.

Na thajskou stranu hranice, počátek mostu Thajsko-Barmského přátelství jsem tedy dorazil někdy kolem poledního. K mému překvapení jsem tam byl jediným “farangem” (označení pro cizince v Thajsku) proto jsem samozřejmě, jako tak často tady, neměl šanci uniknout pozornosti místních.

Ti mě tedy velice mile navedli k příslušnému okénku na thajské celnici, kde mi velice příjemný celník, znalý celé této “běh pro vízum” cizinecké problematiky, vysvětlil jak se věci mají. Žádná věda: na thajské straně dostanu razítko o výjezdu z Thajska, které mi při návratu zpět nahradí razítko nové, opravňující mě k pobytu další tři měsíce.

Na barmské straně mi ještě doporučil podívat se po tamních suvenýrech ze sandalového dřeva, určitě nekupovat žádné drogy (to mi nemusel ani trochu připomínat) a popřál šťastnou cestu. Byl jsem celkem zaskočen celníkovou přívětivostí, proto že ze zkušeností s celníky na thajských letištích jsem znal jen jejich přísné a podezíravé pohledy na nepřívětivých obličejích, na nichž pro úsměv nikdy nebylo místo.

S podobnými myšlenkami jsem si to rázoval přes most v území nikoho mezi thajskou a barmskou celnicí. Po pár krocích mě ucházející angličtinou oslovil místní “průvodce”, který, jak říkal, již několik let seznamuje a provádí přijíždějící cizince po přilehlých barmských končinách. Dokonce mi ještě říkal, že již jeho dědeček sloužil v minulosti zde pobývající britské armádě jako překladatel během některého z četných konfliktů v tomto regionu. Nevím jestli si jen vymýšlel, aby na mě nějak zapůsobil, ale neměl jsem důvod mu nevěřit.

Společně jsme přešli hraniční most a na barmské celnici, kde jsem byl opět jediným bílým cizincem a tudíž atrakcí pro všechny sloužící celníky, jednoprstovou metodou naklovali informace z mého pasu do jejich počítače.

Nechápavé pohledy při zjištění, že jsem z “cheque republic” se mi myslím povedlo celkem úspěšně z jejich tváří vymazat několikerým opakováním v pigin angličtině: “Czech republic, football, Pavel Nedved, Juventus you know?” Na což jeden z celníků asi po půlminutě reagoval: “Oh yea cheque republic, Poborky” a mě bylo jasné, že už si rozumíme. Lidi zde v Thajsku a okolí zbožňují fotbal! Jak mi pak bylo vysvětleno, můj český pas je zde exotikou, protože návštěvníci z Česka sem do malého provinčního Myawaddy zas tak často (jestli vůbec) nezavítají.

Poté jsem ještě musel zaplatit asi 500,- thajských bahtů za jednodenní barmské povolení k pobytu a nechat jim tam na celnici, proti potvrzení na cáru bílého papíru s razítkem, až do mého návratu svůj pas! To se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo, ale jak mě i můj průvodce ujistil, toto je zde normální procedura. Údajně se nemám ničeho obávat, celníci jakožto státní zaměstnanci by prý se mnou či mým pasem nijak nelegálně nikdy nezacházeli. Na to jsem si jen potichu myslel své, ovšem na vybranou jsem neměl.

V doprovodu tohoto průvodce (jeho jméno jsem si nedokázal zapamatovat) jsem pak strávil můj celý, asi dvouhodinový pobyt v Barmě. Vlastně mi také vysvětlil, že snad roku 1989 po přechodu ze socialistického režimu do jakési unie nezávislých provincií byla Barma přejmenována na Myanmar.

Takže tedy v Myawaddy, což je hraniční městečko na myanmarské straně hranice, jsem strávil asi dvě hodiny procházením místních obchodů se suvenýry, zašli jsme na barmskou kávu do zdejší kavárny (jedno kafe stojí 10 bahtů, pije se s limetkou a chutná spíš jako čaj) a šlo se zpátky na celnici.

Celníci si mě tam stále ještě pamatovali a k mé velké úlevě bez komplikací také vrátili příslušně orazítkovaný pas. Po přechodu mostu zpět do Thajska jsem jen vyplnil příslušný vstupního formulář a bez dalších komplikací také ve finále obdržel to poslední a nejdůležitější razítko, kvůli němuž jsem celou tuto cestu vlastně podnikal. Takže úkol splněn, pobyt úspěšně prodloužen o další tři měsíce, hurá!

Nenechte si ujít žádný článek či komentář na našem blogu! Začněte nás odebírat přes RSS.

Posted in Osobní, Thajský život, Cestování | 3 Comments »

Thajsko a já: Cesta za vízem

Pomalu se začínám připravovat na můj, jak se tu mezi cizinci dlouhodoběji pobývajícími v Thajsku říká, “běh pro vízum” (visa run). V podstatě nejde o nic jiného než, před vypršením mého stávajícího víza, někde na otočku překročit thajské hranice a při návratu zpět si nechat vystavit nové, tříměsíční povolení k pobytu v Thajsku.

Pravidelné praktikovaní takovýchto “běhů” je víceméně rutinní záležitostí, dokonce zde existují celé cestovní kanceláře (např. Visa Run Services) pravidelně tyto “visa run” zájezdy, pro nesčetné zástupy zde pobývajících cizinců, organizují. Protože zajištění dlouhodobého (ca přes 3 měsíce) víza k legálnímu pobytu v Thajsku obnáší překonání značných byrokratických obstrukcí s nezaručeným výsledkem, netřeba podotýkat, že jistota v podobě “běhu pro vízum” přiláká početnou klientelu.

V praxi to vypadá asi tak, že si milý “farang” (thajské slovo označující všechny bílé cizince, kterým se již dnes zde žijící cizinci v zájmu konverzační jednoduchosti také sami označují) před vypršením platnosti svého víza vyhledá v novinách inzerát provozovatele podobných zájezdů. Tyto zájezdy jsou naprosto legální aktivitou a proto jsou lehce k nalezeni snad v každé inzertní sekci zde vydávaného, anglicky psaného, tisku (např. můj favorit Bangkok Post)

Podle svých finančních možností a dalších osobních preferencí si pak každý jednoduše vybere přes kterou thajskou hranici se hodlá vydat. Ceny zájezdů odjíždějících z Bangkoku se pohybují zhruba kolem 1.500,- až 2.000,- bahtů v závislosti na luxusnosti vybrané dopravy a vzdálenosti vybraného hraničního přechodu. Odjezdy jsou většinou v brzkých ranních hodinách (kolem páté až sedmé ráno) a návraty zpět do Bangkoku (opět podle vybrané destinace) v pozdních odpoledních či časných nočních hodinách.

Jako nejpopulárnější přechody pro tyto cesty jsou jmenovány kambodžské Aranyaprathet, Pong Nam Ron a Pailin, barmské Mae Sot a Victoria Point a malajský Butterworth. Jak jsem uvedl výše, vše záleží na osobní preferenci, Vaší thajské lokaci, časové náročnosti a peněz, které jste ochotni zaplatit.

Protože my bydlíme v Kamphaeng Phet, který se nachází v severovýchodní časti Thajska, mojí volbou bude již zmíněný, asi osmdesát kilometrů odsud vzdálený Mae Sot na hranicích s Barmou. Protože jsem ještě samozřejmě nikdy v Barmě (někdo tuto zemi nazývá Myanmar) nebyl, celkem se na tuto, jaksi dobrodružnou, cestu těším. Tím více, že povede přes údajně notoricky známé, náhorní pašerácké teritorium v sousední provincii Tak.

Na cestu se tedy vydáme osmého června v časných ranních hodinách, tak abychom na hranice dorazili až po půl sedmé ráno, kdy tento přechod údajně otevírá. Samozřejmě také plánuji vzít sebou můj osvědčený příruční digitál Nikon, abych tady na našem blogu První milión měl co ukázat. Dneska je sobota takže ještě se šestkrát vyspím a jedem

Nenechte si ujít žádný článek či komentář na našem blogu! Začněte nás odebírat přes RSS.

Posted in Osobní, Thajský život, Cestování | No Comments »

Plánovaná návštěva Sydney: Zamyšlení na závěr

Od příletu do Sydney až po můj návrat zpět do Bangkoku fungovalo vše tak jak to bylo naplánováno. Víceméně nudně a nezáživně, ale já si říkám: “Díky Bohu”. Na další podobné dobrodružství jako jsem zažil při odletu z Bangkoku si teď rád na chvíli nechám zajít chuť.

Sám jsem byl zvědav, jak na mě Austrálie bude po více než půl roce působit. Přece jen kontrast vůči Thajsku je to veliký. Kupodivu však mé pocity byly víceméně stejné jako kdybych ani nikdy neodjel. Žádné velké emoce, stýskání či litování. Naopak, přibližně po půl dni pobytu na mě padl známé pocity nudnosti a nezáživnosti, tolik familiární z mých posledních pár let před naším odstěhováním. Jaký to rozdíl proti pulsujícímu a nikdy nespícímu Bangkoku, kde má člověk obavu zamhouřit oči, aby mu náhodou někde něco neuniklo.

Ovšem pozor! Netvrdím, že v Sydney není nic k vidění. Sydney je nádherné město, určitě jedno z nejhezčích na světě se skvělými turistickými atrakcemi a pamětihodnostmi. Přece jen kdo by rád neviděl slavný Harbour Bridge nebo Opera House že? Doplňte k tomu ještě nepopíratelně nejkrásnější pláže světa s nádherným oceánem a vyjde Vám perfektní dovolenková destinace.

Rozhodnete-li se však v Sydney zůstat pár let a nejste-li 100% fanatik každodenního surfování, válení se na pláži a podobných přímořských hrátek, máte velkou sanci, že dříve či později nebudete vědět co dělat. Samozřejmě můžete ještě strávit plno času s pizzou u televize nebo v nějaké z mnoha hospod či barů, ale pro takovou zábavu asi zase nebudete muset jezdit na druhou stranu zeměkoule.

Ale vše toto jsou jen moje názory. Je mi jasné, že třeba přehnaný ruch Bangkoku není pro každého, konečně i já ho rád po pár dnech vyměním za klid thajského venkova, a naopak poklidný život v Sydney může být ideálem mnoha z Vás.

V poklidu jsem tedy vyřídil všechny nutné záležitosti, vyřešil nákupy nadělené od Kae (v Thajsku se můžou utlouct po australských krémech a podobné kosmetice!) a s devětadvacetikilovým kufrem bez problémů dorazil 30. března o půlnoci, narvanou linkou British Airways, do Bangkoku. Při vstupu sice celník opět přísným pohledem přeměřil záznamy o pokutě v mém pasu, avšak žádné drama se tentokrát nekonalo a ja byl milostivě vpuštěn do Thajska.

Teď mám tedy zase devadesát dní na zkontaktování zdejšího imigračního úřadu a prodloužení mého víza na jeden rok. Snad to stihnu

Posted in Osobní, Thajský život, Cestování | No Comments »

Plánovaná návštěva Sydney: Odlet z Bangkoku

Tak mi to zabralo poněkud více času než jsem si myslel, ale konečně jsem v pořádku zpět zde, v thajském Kampheangphetu a píšu další příspěvek pro náš blog (o mém plánu návštěvy Sydney jsem se tu zmiňoval před pár týdny).

Protože se ovšem tato má cesta neobešla bez pořádných komplikací, nemohu ji jednoduše shrnout v jednom stručném příspěvku. Raději se proto trochu rozepíšu a poskytnu detailnější náhled na situaci z mé pozice a také nějaké užitečné informace pro všechny, kteří rádi cestujete či se snad dokonce do Thajska chystáte.

Pekelný check in
Na nové Suvarnabhumi letiště Bangkoku jsem přijel s řádným dvouhodinovým předstihem, pár minut před čtvrtou odpoledne. Nemám totiž rád dlouhé postávání v dlouhých frontách na checkinu a naopak nevadí mi poté strávit pár desítek minut pozorováním dění na letišti, obzvláště je-li toto jedním z největších a nejnovějších na světě vůbec.

Spořádaně se tedy zařadím do fronty k přepážce mého letu (jsem druhý na řadě :)!) a očekávám promptní odbavení. Po pár minutách je mi ovšem milou paní ve frontě přede mnou rozčíleným hlasem oznámeno, že ona je zde “na řadě” již skoro dvacet minut, avšak kvůli závadě v systému British Airways stále nebyla odbavena. Jak se dozvídám později, náš let je provozován spoluprací dvou společností: australského Qantasu a British Airways. Pasažéři, kteří zakoupili letenky přes Qantas jsou odbavováni ihned (systém Qantasu pracuje bez problému), cestující držící letenky od British Airways musejí však počkat dalších deset minut do opravení závady systému. Nemusím asi zdůrazňovat, že letištních “deset minut” trvalo, jako vždy, téměř hodinu.

Po hodinovém čekání ve frontě (protože jsme stále ujišťováni, že systém bude opraven nejpozději do deseti minut, nikdo se neodvažuje odskočit si ani na toaletu) stráveném pozorováním upřednostňovaně předbíhajících majitelů letenek Qantas, komusi mocnému nejspíš došlo, že systémová závada asi nebude v dohledné době odstraněna a vše se začalo připravovat k našemu odbavení “manuálním systémem”. Toto obnáší vizuální kontrolu tištěné kopie seznamu pasažérů a vypsání patřičného “boarding pasu” ručně.

Já si skoro již nepatřičně ulevuji, že vše je na správné cestě. Velký omyl! Z nějakého důvodu mé jméno není na seznamu pasažérů tohoto letu! Personál prohlíží seznam všech British Airways cestujících – nic. Potom hledají jestli jsem se nějak neocitl na seznamu Qantasu – také nic. Poletím já dneska vůbec někam? Snažím se uklidnit pohledem na hodinky. Stále je jen něco krátce po páté a na monitoru čtu, že brána pro můj let zavírá v 17:45. To snad v pohodě stíhám.

Jelikož i má trpělivost však má své meze, kladu teď již checkinovému personálu důrazně na srdce, že mě prostě někde v tom jejich seznamu musí najít a mávám jim při tom před očima mojí řádně potvrzenou e-letenkou. Nutno říct, že v chaosu, který na přepážkách nastal od spuštění “manuálního odbavování” má snaha téměř zaniká v pokřicích podobně rozladěných spolucestujících.

Krátce po dalším, již nervóznějším, pohledu na mé hodinky ukazující 17:15 (třicet minut do uzavření brány a necelou hodinu do odletu) se na mě usmálo štěstí. Dívčina za přepážkou nějakým zázrakem dokáže najít mé referenční číslo z e-letenky v nějakém jejich dalším letištním terminálu (jakým způsobem mě již v tuto chvíli moc nezajímalo) a mé odbavování může začít.

Po dalších deseti minutách je můj velký kufr úspěšně přijat a můj boarding pas vyplněn. Teď už si to celkem spokojeně šinu k zaplacení 500 bahtů “Turistické odletové daně”, jedné z thajských letištních specialit. Jak vím z předchozích zkušeností, bez potvrzení o zaplacení této daně mě proste dále do celního prostoru nepustí. Nevycházím proto z úžasu, když na přepážce zřízené k výběru této pofidérní daně naleznu cedulku “Turistická odletová daň byla již započtena do ceny Vaší letenky”. Vypadá to, že logika nakonec došla svého kurzu i zde.

Noční můra na celnici
Povzbuzen první dobrou zprávou o zrušení poplatku a věříce, že nejhorší mám již za sebou se v 17:25 řadím do fronty k celnímu odbavení. Nevím jak Vy, ale já jsem vždy trochu nervózní z výhledu na jednání s celními a podobnými autoritami a snažím se proto, v zájmu rychlého vyřízení, působit přátelsky a co neotevřeněji.

Bohužel tentokrát mi není pomoci. Po krátkém pohledu do mého pasu se na mě celník přísně zamračí a lámanou angličtinou začne vysvětlovat, že mám velký problém, jelikož jsem údajně přetáhl svůj povolený pobyt v Thajsku o celých 138 dni! Polil mě studený pot. Kdesi jsem četl, že za podobné “kriminální činy” byl v přísném Thajsku již nejeden cizinec zavřen v neslavně proslulých thajských zadržovacích centrech.

Zde možná pomůže trocha hrubých informací o thajských vízech:
Většina turistů přijíždějících do Thajska zde může pobýt buď bezvízově (má-li jejich země, tak jako Česko toto s Thajskem vyřízeno) nebo s vízem, které obdrží, za poplatek a pár nervů ztracených jednáním s thajskou byrokracií, při příletu. Takováto turistická víza mají platnost většinou kolem 60 dní po nichž musí turista Thajsko opustit. V případě mírného přetažení pobytu se platí pokuta ve výši 500 bahtů za každý přetažený den.

Protože já věděl, že v Thajsku pobudu určitě déle než 60 dní, v květnu 2006 (před odletem ze Sydney) jsme oba s Kae navštívili thajsky konzulát s žádostí o roční “rodinné” vízum (kategorie “O”). Po poskytnuti všech potřebných údajů a vyplnění potřebných formulářů mi toto také bylo za poplatek 225,- australských dolarů vystaveno.

Všechny tyto okolnosti se teď tedy snažím vysvětlit mému celníkovi doufaje, že on snad jen nemá všechny správné údaje ihned k dispozici, protože nepřichází tak často do styku s podobným “neturistickým” vízem. K mým vzrůstajícím obavám jsem však vyčleněn z fronty k celnímu odbavení a je mi řečeno, že tu teď budu muset počkat. Můj pas a letenka putují kamsi do ústředí celního prostoru. Čas je 17:40 aneb pět minut do uzavření mé odletové brány a třicet minut do odletu letadla!

Začínám přemýšlet jak dál v případě, že letadlo odletí beze mne. Jak posunout schůzky na australském imigračním v Sydney, které, z důvodu jejich vytíženosti byly plánovány s půlročním předstihem? A co ostatní návštěvy a vyřizování, které jsem si v Sydney domluvil? Když nějak poletím o den, dva později má vůbec smysl někam létat? Jak bych se vlastně vrátil do Thajska když mé vízum je nejspíš tedy k ničemu? A zůstanu-li v Thajsku tak jak bez platného víza?

Z mého uvažováni mě vytrhal jiný, obstojně anglicky hovořící celník s mým pasem v ruce. Vysvětlil mi, že ano mé vízum je sice platné na jeden rok ovšem jeho držitel se musi nahlásit thajskému imigračnímu úřadu ne později než 90 dní po příletu. Neučiní-li tak (můj případ) je v Thajsku po devadesáti dnech nelegálně. Marně se snažím vysvětlovat, že toto neni informace, kterou jsme obdrželi od thajského konzulátu v Sydney.

Jako pomoc shůry se najednou ozve můj mobil a na něm Kae. Vzrušeně jí vysvětlím mojí situaci a podám mobil celníkovi držícímu můj pas, aby si ho teď vzala do parády ona v thajštině. Je kolem 17:45 a můj let teď už asi další cestující na palubu nepřibírá.

Jak mi bylo později řečeno, Kae se vůbec nesnažila jakkoliv diskutovat jejich rozhodnutí o mém překročení pobytu. Radši se správně zaměřila na to, jak mou současnou situaci co nejrychleji vyřešit, pokud možno tak, abych ještě stihl mé letadlo.

Celník mi tedy podává po pár minutách můj mobil zpátky. Kae tam stále je a informuje mě o výsledcích svého jednání (čas 17:55):
Celnici prý ihned zkontaktují posádku mého letu a požádají ji o mírné posečkání. Ja budu muset ihned zaplatit pokutu za přetažení mého víza a oni mě nechají odletět.

Běžím tedy ven z celního prostoru hledat bankomat. Pokuta, která se platí za normálních okolností je 500 bahtů za každý přetažený den, naštěstí však mají strop na maximální částku, kterou můžou účtovat - 20.000,- bahtů, což tedy musím ihned nějak vyprodukovat v hotovosti (žádné karty!). Tolik peněz (přibližný ekvivalent tříměsíčního průměrného thajského platu) s sebou samozřejmě nemám, ale prý mě nechají vyjít před celní prostor vybrat si potřebnou částku z bankomatu. Doufám, že na účtě nemám nějak automaticky přednastavenou maximální částku denního výběru nižší než 20.000,- Je to jak ve filmu – první bankomat sežere kartu a nic! Čekám, čekám a čekám…NIC! Stornuju transakci a letím k jinému bankomatu. Strkám do něj kartu a už si nejsem ani jistý jestli mám vůbec správný PIN.

Zázrak! Bankomat vyplivne 20 tisíc a mojí kartu. Mažu zpátky k celníkům a předávám hotovost. Asi ještě nikdy jsem se nezbavoval tolika peněz s takovým zadostiučiněním. Celník vyplní nějaké potvrzeni, napíše mi do pasu, že pokuta byla zaplacena a vše je teď v pořádku a podá mi to. Popadnu pas a utíkám k letadlu. Je asi 18:10, v tuto dobu mělo již letadlo odlétat!

Konečně v letadle
Od celního prostoru k mé bráně číslo 36 je to ještě pořádná dálka tak běžím co můžu, ale je mi jasné, že teď už mi určitě neuletí. Dobíhám k bráně, podávám letušce boarding pas a i když jsem lehčí o dost peněz, vše je konečně v pořádku. Po nástupu do přeplněného letadla mě ješte vítají nasupené “kdopak nás to tolik zdržuje” pohledy spolucestujících z kterých si už ale dělám pramálo.

Konečně sedím na svém místě v letadle a přemýšlím, co jsem to vlastně právě prožil a ujišťuji sám sebe, že špatný začátek mé cesty snad předurčuje veleúspěšný konec.

Tři poznámky pro příští podobná dobrodružství:
• snažit se už nikdy nelétat s British Airways
• zkontrolovat a x krát si ještě raději ověřit platnost svého thajského viza
• turistická odletová daň se již v Thajsku při odletu neplatí (aktuální v březnu a dubnu 2007, může být opět změněno; Thajsko je vibrující a změnami hýřící země

Posted in Osobní, Thajský život, Cestování | 7 Comments »

Plánovaná návštěva australské Sydney

Koncem března se opět chystám na pár dní podívat do našeho bývalého domova, australské Sydney, vyřešit tam pár zanechaných restů. Letenku jsem si zabookoval již před pár měsíci u British Airways a dnes jsem strávil většinu dopoledne online vyplňováním potřebných detailů.

Asi jsem tu ještě nezmiňoval, jak moc se mi zamlouvá systém, jakým dnes jde bez problémů a během několika minut přes Internet absolvovat celý proces koupě letenky odkudkoliv kamkoliv. Osobně nemám žádnou přísnou preferenci na aerolinky a proto se ve většině případů rozhodnu pro letenku od společnosti, která je pro můj účel časově a cenově nejpříhodnější.

Tentokrát tedy padl los na British Airways, která, mimo jiné, jako jedna z mála provozuje také let přilétající do Sydney v časných ranních hodinách (za zpáteční letenku Bangkok-Sydney si žádají přijatelných 26.560,- bahtů což je asi 17.000,- Kč) tak, jak to potřebuji já.

Protože čas mého odletu se pomalu blíží, obdržel jsem dnes ráno email s žádostí o vyplnění přesných údajů z mého pasu. Toto jsem tedy neprodleně učinil a zkusil jsem, je-li možné si už dnes zamluvit i konkrétní sedadlo v letadle, jak jsme to už párkrát v minulosti udělali - zkušenější cestovatelé mi jistě dají za pravdu, že místo v letadle výrazně ovlivní Váš cestovní prožitek.

Bohužel, jak jsem zjistil, toto je u British Airways možné (dohromady s check-in přes Internet) nejdříve 24 hodin před odletem. Škoda, nějak jsem žil v domnění, že v minulosti (jiné aerolinky?) jsme si vybírali a zamlouvali sedačky v regulérní ekonomické třídě s větším předstihem.

A tedy pro úplnost – do Sydney odlétám 26. března a vracím se 1. dubna, proto bych Vás již teď rád upozornil na možný “řidší výskyt nových článků” během tohoto období. Ovšem je také dost dobře možné, že naši další dva autoři, Kamila a Hudy, Vám svojí zvýšenou produktivitou mou nepřítomnost plně vykompenzují .

Posted in Cestování | 2 Comments »

Alpská lyžovačka

Jindra vyhrál zájezd do rakouských Alp. Oba jsme na lyžích nestáli přibližně patnáct let. Přesto jsme se vybavili vším potřebným (lyže a lyžáky vypůjčili, oblečení zakoupili) a v sobotu ráno vyrazili do Brna, odkud vyjížděl autobus. Do městečka Uderns jsme dorazili po 8,5 hodinách unavující jízdy. Penzion Traube, který byl naším útočištěm na čtyři noci, nás uvítal podivným zápachem. Ten pocházel od krav, které majitelé chovají v přilehlých stájích (či jak se ty prostory pro krávy nazývají).

Druhý den ráno jsme se konečně vypravili na lyže. Po deseti minutách nás autobus dovezl pod Hochzillertal. Nazuli jsme lyžáky, popadli lyže a vydali se k lanovce. Za chvíli jsme už byli ve výšce 2500 metrů nad mořem. Z mapy jsme nic nevyčetli a zpočátku jsme si ani nevšimli označení jednotlivých sjezdovek. Takže hned první den jsme sjížděli po červených, moc nechybělo a drandili bysme i po černé. Jindra se po chvíli mezi ostatní vmísil, ani nebylo poznat, že dlouho nelyžoval. Zato já plužila jak o život. I přesto, že jsem se opravdu snažila a další dny jezdila jen po modrých sjezdovkách, se moje lyžování nevylepšilo. Naopak. Půjčené lyžáky mě začaly tlačit, při snaze o oblouček se bolest stávala téměř nesnesitelnou. Abych se jí vyhnula, používala jsem téměř výlučně pluh. Jindru zase začalo trápit koleno. Poslední den pobytu jsme tedy lyže vynechali, nechali se vyvézt lanovkou, procházeli se a připravovali na cestu do Brna a posléze do Prahy. Domů jsme dorazili kolem půl páté ráno.

Abych to shrnula, jestli rádi lyžujete a nevadí Vám, když se o sjezdovku a vleky dělíte s dalšími padesáti lidmi, pak Vám Zillertal můžu doporučit. Pro nás bylo ideální ježdění ráno až dopoledne, kdy bylo vše ještě hezky upravené a sjezdařů málo. Odpoledne lyžařů přibylo a povrch pro začátečníky přestával být příznivý.

Posted in Cestování | 4 Comments »

Dopravní podnik jako za totality

Potřebovala jsem vystavit novou průkazku na městskou hromadnou dopravu. Jedno ráno se tedy rozhoduji, zda si ji zařídit u okénka na Hradčanské či na Náměstí Míru. Obě stanice využívám při cestě do práce.

Zařadím se do fronty tří lidí na Hradčanské a protože všichni si přišli jen pro kupón, poměrně brzy jsem na řadě. Po vyslovení svého požadavku mi paní za okénkem podává papír s oranžovým pruhem se slovy, ať ho vyplním a připravím si jednu fotografii. Ty čtyři kolonky mi nedaly velkou práci, fotku mám s sebou, takže vzápětí už jsou mé údaje klovány do počítače. Jen moje jméno paní zapisuje zhruba 1,5 minuty. Má s ním trošku problém, protože se ptá, zda je moje příjmení „Kupčová“. Jakmile jí odpovím, že „Kupcová“, nadatluje zbylé údaje a vytisknutou kartičku zalaminuje.

Ještě požádám o čtvrtletní časový kupón, který mi obratem také vydá. Sice je trošku nakřivo vytištěný, ale já spokojeně odcházím, jak rychle jsem celou věc vyřídila.

Ovšem při kontrole legitimace, zjišťuji, že na průkazce je „Kupčová“. Vracím se k okénku a upozorním paní na chybu. Ta mi odpoví: „Tak si to necháte?“ Odvětím, že ne, protože to není moje jméno. Paní se zakaboní a povídá: „Ještě jsem se Vás ptala, jestli jste Kupčová a vy jste říkala, že jo! To je naposledy, co Vám vydávám průkazku bez občanského průkazu!“. Moje odpověď, že bych jí občanku ukázala, kdyby ho po mně chtěla, zůstává bez odezvy.

Takže celý proces se opakuje znovu a po chvíli mi vydává opravenou, křivě zalitou průkazku. Jsem nervózní z prodlužující se fronty za mnou, ale pro jistotu se ptám, jestli není třeba předělat také kupón. Zpraží mě odpovědí, že na kupón se přece jméno nepíše. S úlevou se tedy konečně (celé to trvalo asi 20 minut) vydávám na cestu do práce.

V metru vše znovu kontroluji a zalije mě pot: na kupónu je číslo té původní kartičky se špatným příjmením!

Jakmile dorazím do práce, volám na centrální dispečink. Tam mi nejdřív doporučí, abych jela zpátky na Hradčanskou a nechala si kupón opravit. To není možné, protože musím být v práci. Nakonec mi poradí, abych se dostavila k nim, že mi to opraví.

Hned druhý den se tam celá natěšená vydám s nadějí, že dostanu nový kupón. Paní u okénka nejdřív nechápe můj problém. Když jí vše názorně ukážu, pochopí. Milosrdně se na mě usměje s tím, že mi to opraví. Špatné číslo na kupónu přeškrtá, napíše správné číslo a na zadní stranu vlepí razítko a podepíše se.

Ukřivděně se zeptám, jestli s tím nebudu mít problémy. Revizoři prý vědí, jak to opravují, takže se mi nemůže nic stát. To jsem zvědavá, jestli se kontroloři nad přečmáranou číslicí opravdu nepozastaví. Spíš mám dojem, že při každé revizi vzbudím povzdvižení a budu muset dlouho vysvětlovat, jak se vše seběhlo, než mi uvěří. V horším případě skončím za mřížemi za padělání ceniny.

Posted in Názory, Cestování | 5 Comments »

Tropický ráj Koh Chang

Thajský ostrov Koh Chang leží v severovýchodní části Siamského zálivu u hranice s Kambodžou. Protože v češtině znamená slovo „Koh“ ostrov a „Chang“ slon, můžeme celý název přeložit jako Sloní ostrov. Ostrov je porostlý tropickou džunglí a má členitý a hornatý terén. Najdete tam několik vodopádů a malých ostrůvků u pobřeží. Koh Chang můžu doporučit jako místo k prožití ideální dovolené na překrásných písečných plážích. A co víc, jako všude v Thajsku, i tady se výborně najíte a levně nakoupíte.

Výchozím bodem pro cestu na Koh Chang je město Trat, kam z Bangkoku poletíte zhruba půl hodiny. Ale dostanete se tam také autem či autobusem (z Eastern Bus Terminal v Bangkoku), s tím rozdílem, že cesta po silnici trvá pět hodin. Z Tratu byste měli zamířit do jednoho ze tří přístavů (Laem Ngop Pier, Centre Point Pier, Ao Thammachart Pier). Odtamtud Vás loď doveze přímo na Koh Chang.

Ostrov nemá žádná města, člení se podle pláží. Ubytování zde není problém, můžete ho sehnat bez předchozí rezervace. Na každém kroku uvidíte cedule, které nabízí pronájem pokojů.

My jsme měli zamluvený bungalov v hotelovém komplexu Chang Park Resort & Spa, ale až od dalšího dne. V recepci nám během chvíle dali klíč od jiného, kde jsme strávili jednu noc, další dny už nám patřila zarezervovaná chatička.

Bungalovy jsou vybaveny jednoduše, ale to bohatě stačí, protože většinu času člověk stejně tráví venku. U hotelu můžete využít moc hezkou pláž Kai Bae Beach s bílým pískem a teplým a čistým mořem.

V okolí se nachází množství restaurací, obchůdků a stánků. Můžete si koupit jak oblečení, tak thajské suvenýry, zasurfovat na internetu, nakoupit v supermarketu, pronajmout skútr nebo auto či vybrat výlet na další den.

Pokud jste šikovní, můžete u většiny zboží (s výjimkou restaurací a obchodů s potravinami, kde to není zvykem) zaplatit poloviční cenu, než jakou Vám prodejce původně nabízel. Jde jen o to, jak máte silné nervy a chuť se dohadovat. Thajské produkty jsou tak levné, že pro nás vlastně ani nemá smysl smlouvat, ale obchodníci se tím často baví a turisté během dovolené zažijí alespoň nějaký adrenalin. Často jsme něco usmlouvali tolik, až nám bylo prodejce líto. Někteří tam totiž žijí v opravdu nuzných podmínkách.

Trošku stresu můžete zažít i v případě, že nemáte rádi psy. Ti se tam volně potulují a ne vždy Vás nechají na pokoji.

Zajímavým zážikem byly také cikády, které na Koh Changu vydávají úplně jiné zvuky, než na jaké jsme byli zvyklí. Zatímco v Řecku jen tak jemně cvrkají, tady řvou jako sirény.
Co se týče výletů, s Jindrou jsme absolvovali čtyři – projížďku na slonech v džungli, pěší výlet do džungle, šnorchlování po okolních ostrovech a plavání s delfíny. Každý z výletů nás vyšel zhruba na 900 bahtů a ze všech jsme si odnesli spoustu zážitků. Zabavit se také můžete zapůjčením kánoe. S ní se snadno dostanete na ostrovy, které jsou na dohled z pláže.

Jediným úskalím byla domluva s domorodci. Angličtinu neovládám nijak výborně, ale zatím jsem většinou neměla problém se dorozumět. V Thajsku ano, někteří Thajci nerozumí vůbec, jiní zase rozumí něco jiného, vše Vám odsouhlasí a pak je to úplně jinak, než jste chtěli. Ale samozřejmě to nejde takhle zobecnit, někteří mluví a rozumí výborně.

V Thajsku jsem byla poprvé a zatímco z Bangkoku jsem měla spíš negativní pocity, Koh Chang pro mě byl rájem na zemi. Věřím, že takové jsou i ostatní thajské ostrovy, které s přítelem v budoucnu určitě navštívíme.

Posted in Cestování | No Comments »

Satelitní městečka po thajsku

Včera večer jsme se vrátili z naší pravidelné návštěvy Bangkoku. Za normálních okolností tam zavítáme přibližně jednou za měsíc na pravidelnou lékařskou prohlídku, návštěvu příbuzných a porozhlédnutí co je nového ve velkoměstě.

Jelikož přibližně polovina naší thajské rodiny tam bydlí, nikdy nemáme problém se zajišťováním dopravy či ubytování. Většinou si ale vybereme nocleh u Kae bratra, který vlastní dům v jedné z mnoha nově vybudovaných, moderních „satelitních“ čtvrtí západního stylu v blízkosti Bangkoku.

Celý komplex se nachází na hlavní silniční spojce přibližně 25 km od centra a skládá se z přibližně 100 domů. Uprostřed komplexu, na otevřeném prostranství s velkým trávníkem a vodní nádrží, se nachází menší sportovně-rekreační areál k dispozici zdejším obyvatelům. V tomto areálu mohou návštěvníci zdarma využívat zdejší plavecký bazén, saunu, masáže, posilovnu či menší společenskou místnost.

Od ruchu hlavní třídy je komplex oddělen komerční zástavbou a dělící zdí, která také celý komplex obepíná. K návštěvníkově milému překvapení zde tak panuje až zavádějící klid a ticho, tolik netypické pro rušný Bangkok. V klidných uličkách si člověk skoro musí připomínat, že se stále nachází v Bangkoku a ne v nějakém průměrném evropském městečku.

Samozřejmě takováto výstavba má jen minimálně společného s tradičním thajským rodině-pospolitným životním stylem a je spíše odpovědí na zdejší snad nekonečnou poptávku po západním stylu bydlení.
Nemusím asi připomínat, že podobné komplexy jsou ve velké většině obývaný lidmi ze silnějších ekonomických vrstev, často zdejšími úspěšnými podnikateli či cizinci v Thajsku dlouhodobě pobývajícími.

I když tedy nemám osobní zkušenosti z podobných staveb u nás, myslím že thajská implementace tohoto západního stylu bydlení má něco do sebe. Ač nefandím výstavbě takovýchto projektů poskytujících rodinné soukromí totožné se sídlištní bytovkou a jejíchž hlavním cílem se mnohdy zdá býti pouze stavitelův maximální zisk, uznávám, že zanechá-li se v plánech výstavby prostor pro zábavní a sportovní vyžití budoucích obyvatel, výsledek určitě stojí za zváženou každému, kdo touží po klidu venkova a pohodlí služeb velkoměsta.

Posted in Osobní, Thajský život, Cestování | 1 Comment »